Dokonce ani neuznávám novověký pojem národa.
Považuji se za Evropana. A Čech jsem, protože mluvím česky a sdílím povědomí společné a specifické historie kousku Evropy mezi Německem, Rakouskem, Polskem a Slovenskem. Celý můj patriotismus spočíval v tom, že jsem doufal, že tento kousek Evropy, kde jsou lidé občané České republiky nebo jejich hosty bude oázou svobody, demokracie, spravedlnosti, prosperity, rozumu, lásky a naděje. A bude tak inspirovat i své okolí a zbytek světa. Ne víc, ne míň než ostatní státy a národy, které usilují o totéž. Že se prostě budeme snažit.
Ale nesnažíme se. Většina obyvatele této země podlehla znechucení nad negativními jevy demokracie do této míry, že než aby se je snažila napravit, opustili svou víru v demokracii. Většina obyvatel této země, místo toho, aby se snažila podporovat práci na odstranění negativních jevů evropské integrace, opustili svou víru v kontinent a obrátil se k tupému a sobeckému nacionalismu. Většina obyvatel této země, místo toho, aby se snažila podpořit řešení negativních jevů otevření Evropy trpícím a potřebným, tak to raději odmítla a podlehla iracionálním šílenství xenofobie.
Většina obyvatel, místo toho, aby se snažila problémy řešit, tak se rozhodla, že si zvolí ty, kteří jim nabízejí falešné spasení a krátkozraká řešení, které ve svém důsledku přinesou ještě větší problémy. Většina obyvatel podlehla zpochybnění pravdy, přestala v ní věřit, podléhal zpochybnění rozumu a přestala je používat a přestala věřit v dobro a obrátila se na stranu sobeckého zla. A neomlouvá je ani to, že k tomu došlo v mnoha jiných zemích, že k tomu napomohla obludná propagandistická mašinérie z východu a masové zneužití nových komunikačních prostředků.
To není omluva, to není výmluva. Opět selháváme jako občané i jako lidé.
Výsledek je jasný. Člověk, který je důvodně podezřelý z finančních podvodů, míří do premiérského křesla. To není jen o zločinu, o černé kronice. Je to o demokracii o stavu společnosti. V normálních zemích by takovýto politik odstoupil. Taková kauza by mu zlomila vaz. Neměl by šanci.
U nás si ho lidi, ačkoliv to věděli, zvolili. Babiš místo aby cítil tlak společnosti, tak cítí její podporu. A to je ostudné a dějinné selhání české společnosti.
Velice šokujícím, nepříjemným a nově překvapivým důsledkem Babišova vítězství je potvrzení podezření, že jeho vítězství potáhne Českou republiku směrem k Rusku, směrem k nacionalismu a dokonce směrem k (post)bolševismu. Tohle říkali ti nejzarytější Babišovi odpůrci a lidé měli dojem, že to jsou hysterky. Ukázalo se, že měli pravdu.
Opravdu nerozumím tomu, co vedlo Babiše k nominování do vlády na post ministra vnitra člověka, který zakládal stranu, která je jednou z mnoha xenofobních, nacionalistických, dokonce antisemitských, ale hlavně putinistických pátých kolon v Česku. Jak se to shoduje s tvrzením, podle kterých Babiš není protizápadní, už jen proto, že je ekonomicky zainteresován na podnikání v EU.
Babiš je děsivým diktátorem pro vlastní straníky a nikoho to nezajímá. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jeho strana nemá na jeho rozhodnutí žádný vliv a že si dělá, co chce a to do takové absurdní míry, že ani vlastní straně neprozradil předem, jaké bude jmenovat ministry.
Tento vnitrostranický diktátor tak skrze svou stranu zařídil vysoké kontrolní posty nad českou policií a bezpečnostními službami putinistům z fašistické SPD a komunistické KSČM. Tímto Česko přestalo být důvěryhodným partnerem pro spojence z EU a NATO. A jistě i osobou ministra vnitra.
Celý tento šokující proces probíhal na kulisách prohlášení nového Babišovského předsedy parlamentu, který odmítá zbavení Babiše imunity, protože to je ve státním zájmu a protože policie údajně není nezávislá. To jsou skutečně prohlášení jako z nějakého diktátorského režimu. To, co se událo v Česku v posledních dnech, nemá obdoby od roku 1989. Nikdo by si takové chování a rétoriku nedovolil.
V Česku už léta mluvíme o pomalém a nenápadném ohrožení demokracie. Jenže to se změnilo. Ohrožení demokracie už je rychlé a spektakulární. To už není žádné nenápadné vaření žáby. To je bublající kotel, s kterého se už nedá vyskočit.
Nedivte se tedy, že skutečný český patriot, když tohle všechno pozoruje, skutečně trpí. Zvláště, když si uvědomuje, že je to teprve začátek.